Svou „sportovní“ kariéru na vozíku jsem započal ve svých osmnácti letech takříkajíc od píky. Díky skoku do vody jsem si zapříčinil frakturu na úrovni 6. a 7. krčního obratle (C6-C7). Pro znalé tedy čistokrevný, špinavý kvadrouš, žádný parouš s Th- nebo L-lézí, kteří to mají v životě tak nějak zadarmo. Můj návrat do aktivního života započal po stabilizaci zdravotního stavu přebíráním hrachu, zapínáním knoflíků až k vlastnoručnímu podpisu. Jak plynul čas, tak jsem se přesunul od izolovaných svalových kontrakcí k lokomoci. A jelikož platí, že všeho se dá přejíst, tak jsem rehabilitací začal prokládat doplňujícími aktivitami ve vodě, na handbiku a v posledních osmi letech také na badmintonovém kurtu.  

Ve své poklidné plavbě vlnami času jsem, ať už v aktivitách každodenního života nebo ještě více ve sportu, začal jasněji a jasněji rozeznávat poměrně silnou heterogenitu mezi handicapovanými souputníky. Ono totiž neplatí, že si jsou všichni rovni. Tedy že jsou, například vztaženo na badminton, pouze chodící hráči a hráči na vozíku. Je to mnohem komplexnější a velmi častokrát NESPRAVEDLIVÉ! Jako vhodný příměr k pochopení věci nezasvěcenými bych uvedl cyklistu a motocyklistu. Oba jedou na jednostopém vozidle, oba mohou startovat ze stejné startovací čáry, ale v cíli bude (nefér) dříve jen jeden… Tak je to i ve sportu vozíčkářů. Tato NEROVNOST se v parasportu nenazývá doping, ale KLASIFIKACE a působí násobně větší VÝHODY než mezi sypači a čistými sportovci! To je ostatně důvod, krom pokrytectví odpovědných, selektivně ke správnosti inklinujících lidí, proč jsem se rozesel se závodním plaváním.

V prostředí handbiku jsem měl možnost potkávat se se skvělými lidmi v rámci Českého poháru handbike  (ČPH) až do mého angažmá v roce 2014 a 2015 v závodu 111 hodin. Sestavený tým Desafío ve stojedenástce šlapal jak švýcarské hodinky, ale stálo mě to spoustu úsilí a času a díky tomu jsem s ČPH musel skončit. Ono na rovinu s vegetativní poruchou (termoregulace a silná hypotenze) se na krátkých tratích moc prosadit nedalo. I proto jsem objevil kouzlo dlouhých výšlapů v podobě dvanácti nebo dvacetičtyř hodinových výšlapů jako je například ten v Lichnově u Fentštátu.

A zvědavost mě také dohnala vyzkoušet si v roce 2016 na campu v Brně pinkaní na badmintonovém kurtu. V té době jsem ještě moc neřešil pálku a raketu…, kterou jsem si na trénink půjčoval.  Avšak osud tomu chtěl, že jsem u pinkání zůstal a dnes už dokonce vlastním čtyři YONEXky.

Luděk Benada